(119) Je těžké bydlet v cizí zemi? /my real story/

Ahoj! Today I have for you a slightly bit longer SlowCZECH audio – 20 minutes. I am going to share with you my personnal experience about living and working abroad and about moving out of my country. What was great? But what was hard? Let’s hear that.

Poprvé jsem byla v zahraničí, když mi bylo 5 let. Kde a s kým jsem byla? S rodinou u přátel na Slovensku, hehe. Slovensko pro nás, pro Čechy, není žádné zahraničí. Slovensko jsou kamarádi a bývalá naše část. Slovensko bývala polovina Československa. A navíc jsem ještě byla malá, takže takové cestování není nic komplikovaného.

Úplně sama jsem poprvé vyjela mimo Česko, když jsem dokončila střední školu. Jedna paní mi řekla o zajímavé zkušenosti ve Francii. O několik let dříve tam sama byla a tak vyprávěla: “jeden nebo dva měsíce pracuješ jako dobrovolník v mezinárodním kempu. Trávíš den s mentálně postiženými lidmi – hrajete hry, chodíte ven, zpíváte, čtete knihy. Asociace ti zaplatí jízdenku nebo letenku, na místě také asociace platí jídlo, ubytování,… prostě všechno. Mají moc dobré jídlo. A celý kolektiv zhruba 40 dobrovolníků je moc fajn.” “To zní dobře,” říkám. A tak jsem rodičům oznámila, že jedu na měsíc do západní Francie.

Bylo nás asi 35 dobrovolníků – polovina byli Francouzi a polovina cizinci. A dva animátoři, kteří se o nás starali – o naše jídlo, o naše pohodlí, ale hlavně o náš denní a týdenní program. Když jsme nepracovali, účastnili jsme se různých aktivit. A každý čtvrtek jsme jeli někam dál na celodenní výlet. V té době jsem se sama učila francouzsky, protože bylo vždy mým snem umět francouzsky. Bohužel byla moje francouzština ještě na docela základní úrovni. A nejvtipnější bylo, že jsem si myslela, že ti dva němečtí animátoři byli Francouzi. Ještě jsem neslyšela rozdíl v přízvuku. Ale dnes moc dobře chápu, že je úplně přirozené mít divný přízvuk, když se učíme cizí jazyk. Nikdo není ihned perfektní. Musím také říct, že jsem rozuměla asitak 30%, co mi lidé říkali, a to bylo opravdu demotivující. Ale nevzdávala jsem se. Byla jsem ještě mladá a hlavně na začátku kempu jsem byla smutná, protože mi chyběla rodina a přátelé. Psala jsem každý den články na svůj český blog, co se mi tu líbí, co se mi tu nelíbí. Ale snažila jsem se si z tohoto měsíce odnést co nejvíc – to znamená nestrávit 4 týdny nicneděláním, ale mluvit francouzsky, ptát se ostatních na jejich kulturu, poznávat místní kraj,… To byl důvod, proč jsem tam jela, a nechtěla jsem, aby můj smutek toto všechno nové a zajímavé zničil. Mimochodem, Fondation John Bost a prázdninové mezinárodní kempy pořád existují, jestli chceš jet na jeden až dva měsíce do Bordeaux.

O rok později jsem se do Francie vrátila. Tentokrát do Bretaně – země Asterixe a Obelixe, jak ráda říkám. Bretaň je velmi krásná, protože je daleko a jezdí tam tudíž málo turistů. Dokonce se nejzápadnější část Bretagně nazývá Finistère, latinsky “finis terrae” a v překladu konec země nebo konec světa. V Bretani jsem pracovala celé léto v turistickém informačním centru. Moje úroveň byla kolem B1, dobře jsem psala, ale mluvila jsem pomalu a špatně rozuměla. Ale po měsíci jsem poprvé zvedla telefon a s pomocí kolegů i odpověděla, začala jsem znát klasické otázky turistů a potom i odpovědi. Moje sebevědomí vzrostlo. V lékárně jsem bez pantomimy vysvětlila, že potřebuju špunty do uší, o víkendech jsem na kole cestovala po regionu a chodila na turistické prohlídky, byla jsem i na konferenci o menhirech a dolmenech. Jedla jsem nejlepší zmrzlinu ve Francii, chutnala mušle a ústřice, navštěvovala místní typické trhy, chodila jsem běhat po pláži nebo plavat do moře s přáteli. Protože jsem tady byla úplně sama a nebylo nás 40 dobrovolníků, byla to velmi dobrá zkušenost. Někdy jsem brečela, protože to bylo psychicky velmi těžké, ale většinou jsem byla šťastná a spokojená. Na toto nádherné místo dodnes ráda jezdím.

Následně jsem vyrazila do Anglie do Manchesteru. Opět přes léto. Jsem přirozeně zvědavá a mám ráda nové věci. A taky jsem celý týden seděla v kanclu (tedy v kanceláři nebo v ofisu, jak dnes říkáme). A tak jsem vždy o víkendu, když jsem nepracovala, jela někam na výlet. Úplně nejdál jsem dojela vlakem do Skotska do Edinburgu. A musím říct, že to byl pro mě také ten nejkrásnější víkend celých prázdnin. Skotsko je nádherné. Má nádhernou krajinu, dechberoucí přírodu (tedy přírodu, která je tak krásná, že nám bere dech z úst) a veselé obyvatele. Moje angličtina byla taková normální – nic perfektního ani nic začátečnického. Ale Skoti mluvili prostě divně, takže jsem moc nerozuměla 🙂

No a potom jsem se opět vrátila do Bretaně. Byla jsem fakt moc ráda, že se tam můžu vrátit, i když jenom na tři měsíce. Tentokrát jsem přes evropský program Freemover jela na pracovní stáž, která byla spojená se studiem. Každé pondělí se naše třída sešla na univerzitě. Bylo nás 20. Každý jsme pracovali a bydleli jinde, což považuji za velké plus. Na mém patře v kampusu, kde jsem bydlela, nebyl žádný Čech. Bylo tam asi 10 Francouzů a 10 dalších různých národností. Byla to moderní budova se společnou kuchyní, kde jsme se scházeli a povídali si, snídali, pili kávu, pili pivo, pořádali večírky. Moji kolegové v práci byli srandovní, ale někdy nudní – byli to dva technici/statistici, tedy lidé, kteří tvoří statistiky. Ale byli to především Bretonci a Bretonci mluví děsně rychle a někdy mají zvláštní humor, který jsem v té době nechápala ani neznala. Ale tato stáž byla další vynikající zkušenost – z velké části i proto, že jsem zde potkala lásku svého života.

 

 

 

Když jsem o pár měsíců později dokončila studium na univerzitě, už jsem věděla, že tu první “opravdovou” práci nebudu hledat v Česku, odkud pocházím. Stěhovala jsem se do Francie. Stěhovala jsem se za láskou – ale nejen za člověkem, se kterým jsem sdílela společné cíle, projekty a sny, ale také jsem se stěhovala za francouzskou kulturou, za francouzským stylem života,… nebo spíše za bretonskou kulturou, za bretonským pomalým stylem života, za bretonským vynikajícím jídlem, za bretonskou nádhernou přírodou.

A toto je moment, na který si dobře pamatuji. Protože to pro mě byla velmi těžká doba. Ano, moje francouzština byla na dobré úrovni, znala jsem gramatiku lépe než rodilí mluvčí, ale nemluvila jsem plynně, nerozuměla jsem všemu,… což je ale normální a přirozené, že. Co pro mě ale bylo nejtěžší? To, že jsem neznala jejich kulturu. Nerozuměla jsem vtipům, protože vtipy souvisí s filmem, s hudbou, s politikou, s historií, s tím, co se děje dnes nebo co se stalo před pěti lety. Nerozuměla jsem, o kom lidé mluví, protože jsem neznala herce, zpěváky, místní sportovce, televizní a radiové moderátory. Neznala jsem televizní pořady, seriály z dětství francouzských dětí, pravdu o tom, jaké to je chodit do školky nebo do školy, jaké vzpomínky mají lidé na svoje mládí, nevěděla jsem, co dělali jako teenageři. Nevěděla jsem, jaké jsou zvyky, když jdeš poprvé do banky, když jdeš do obchodu, když poprvé potkáš nového člověka, když říkáš nashledanou, nevědla jsem, v kolik hodin mám přijít, když párty začíná ve 20:00, co mám přinést, co mám koupit, jak mám pozdravit a jak mám o sobě mluvit. Neznala jsem všechno jídlo, v restauraci jsem netušila, co si mám objednat, protože francouzské názvy jsou velmi komplikované. A mám si objednat předkrm? V kolik hodin končí aperitif? A samozřejmě, to nejveselejší – když jsem si něco objednala, nevěděla jsem, jak to mám jíst. A to nemluvím o hledání práce nebo o telefonování, protože v Česku telefon moc nepoužíváme, zatímco Francouzi všechno řeší po telefonu, nechávají hlasové zprávy nebo přijdou osobně. Ten osobní kontakt je ve Francii velmi důležitý, což pro mě byl šok, v Česku jsou lidé odměření (to znamená “rezervovaní”).

Dnes to celé vidím jinak, ale pořád si dobře pamatuji, jak jsem se cítila. Nicméně ten celý proces, kdy jsem se učila chápat Francouze a jejich kulturu, představoval jen 50% mého života. Druhá polovina mého života byla práce – jakou práci chci dělat tady v Bretani, kde neexistuje to, co jsem vystudovala? Hodně jsem brečela. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu. Měla jsem pocit, že je pro mě nemožné najít práci v zemi, kterou neznám a v zemi, kde jsem se nenarodila. Protože jsem příliš jiná. V Paříži by to bylo určitě jiné 🙂 Ale Paříž není Bretaň.

Nakonec to dobře dopadlo. Našla jsem si práci, naučila jsem se chápat Francouze, naučila jsem se znát jejich vtipy, filmy, kulturu a způsob života. Dnes vím dobře, co to je “umění života”, jak říkáme česky, neboli francouzsky art de vivre.

Ale chci ti říct, že to bylo dlouhé. Když se přestěhuješ do země, kde ses nenarodil, do země, kterou dobře neznáš, do země, kde lidé mluví jiným jazykem, dlouho trvá, než se cítíš dobře a než se tam cítíš jako doma. Mně osobně to trvalo asi rok. Nejvíce mi pomohl kontakt s lidmi. Jsem aktivní člověk, a tak jsem se zapsala do jazykového kurzu, do kurzu divadla, do knihovny, chodila jsem na všechny místní akce a přednášky, hledala jsem nové kontakty a nové přátele, organizovala jsem anglické večírky,… Prostě a jednoduše jsem si sama vytvářela příležitosti, kde můžu pochopit lidi a kulturu. Chtěla jsem se začít v Bretani cítit jako doma. Někdy jsem byla hodně ve stresu, ale bez stresu se člověk nic nového nenaučí. A když nic nového nezkusíš, nic nového nezískáš, nic nového nemáš.

Nakonec bych chtěla dodat, že nechci říct, že se musíš stát Francouzem a mít francouzské občanství a myslet francouzsky a chovat se jako Francouz. Znám mnoho lidí, kteří žijí ve Francii a umí říct jenom Dobrý den a Nashledanou, nejí ryby, šneky a bagety a vždy chodí včas. A také znám mnoho cizinců tady v Brně, kteří se nechtějí učit česky nebo kteří nemají rádi pivo. A vůbec mi to nevadí. Nechci nikoho nutit, aby se učil česky. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného, každý máme jiné cíle a jinou představu o životě. Důležité však je dobře sám sebe znát a dobře vědět, co v životě chci. A jakmile to vím, už je jen malý krůček (nebo malý krok) ke spokojenému a šťastnému životu. Ať už v Česku, ve Francii, v Japonsku, v Egyptě, v Mexiku nebo v Etiopii.

Ahoj,
Vaše Eliška 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.