(138) REAL CZECH – Před a po revoluci 1989, rozhovor s maminkou (part 2)

V neděli je 17. listopadu.  V Česku je to státní svátek a slavíme dvě události – zaprvé Mezinárodní den studentstva a zadruhé Den boje studentů za svobodu a demokracii. Dnes pro tebe mám druhou část speciálního rozhovoru REAL CZECH s mojí maminkou. Určitě, jestli si neposlouchal(a) první část, kterou jsem publikovala minulý týden, poslechni si první část rozhovoru. Protože v tomto rozhovoru jsme si povídali o tom, jaké bylo cestování, jaká byla práce a jestli si lidé před revolucí (tedy v 80. letech) více pomáhali než dnes.

No, a dneska tedy pro tebe mám druhou část rozhovoru s mojí maminkou, kdy si budeme povídat o tom, jaké bylo studium na střední a vysoké škole a o tom, jaké jídlo bylo – nebo spíš nebylo – v obchodě, v těch 80. letech 20. století. Nejdřív usylšíš ten opravdový rozhovor s mojí maminkou a potom ten stejný rozhovor v pomalé češtině, tedy ve SlowCZECH. No, tak jdeme na to!

1:50 – REAL CZECH
9:03
 – SLOW VERSION 

Strach… Nevím, jestli jsme měli strach z něčeho? Prostě jsme to brali tak, jak to bylo. Nebyla šance na nějakou změnu.

Prostě jsi věděla, co tě čeká, jak to vypadá, jaký jsou podmínky, co máš pro to udělat a otázky jsi neměla.

No! No,… jako byly takový ty,… když člověk chtěl do školy. Kdy prostě věděla jsem, že nechci dělat někde ve fabrice u stroje nebo, já nevím… v obchodě nebo prodavačku. Nebo že prostě chci dělat něco jinýho, chci se živit hlavou*. A dostat se do tý školy – to většina lidí neměla jednoduchý. Takže to byly takový okamžiky, kdy… jako… který ale změněj tvůj život na zbytek života, jestli tě vezmou nebo nevezmou. Nevezmou tě proto, že někdo má něco proti tvým rodičům z minulosti, a tak se to svede, že jo… “Jseš nějakej živel*!”. Už ten slovník byl trošku jinej než v 50. letech nebo 60. letech, ale v těch 70. letech, kdy my jsme šli na střední školu, tak to bylo… to bylo hodně, no. To jako hodně… Byla jsem vlastně na devítiletce, která byla vyýběrová – ta jazykovka, to byla výběrová škola. Většina z nás vystudovala vysokou školu, ale hodně lidí se nedostalo na střední školu, kterou chtěli nebo vůbec se třeba nedostali na střední školu.

Vysokou?

Na střední! Z devátý třídy se nedostali na střední školu, jo… A jedna kamarádka chtěla, vlastně,… jako tatínek říkal: “No, tak,…” Protože věděl, že kvůli tomu, jak,… jaký on má,… v 68 si něco s někým řekl špatně nebo to,… tak prostě věděl, že jeho dítě se nedostane na střední školu. Tak jí dali do učiliště* na servírku. Potom z toho učiliště, ona se tam normálně vyučila*, pak mohla už jít na hotelovou školu – střední – a protože už tam šla jako dělník. Už měla jinej posudek* – to bylo důležitý! Nebylo důležitý, co umíš, ale důležitý je, jakej o tobě napíšou posudek. Takže potom tam šla jako dělník, už za sebe. Odmaturovala na střední hotelový škole. Pak už mohla i na vysokou, protože už… a dneska řídí ten hotel. Jo, a takováhle byla půlka třídy. Takže, to jsou naprosto nepochopitelný a nesmyslný věci. Umíš si představit, že by bylo důležitý to, že když jsi šla na gympl, že ne jak uděláš ten test. Ale to, jestli maminka chodí na schůze*, jestli tatínek náhodou… nevím co… neřekl někomu někde něco. Jestli je v KSČ a jestli náhodou nevystoupil ze strany* v 68 a podobně.

No, a poslední otázka! Už mluvíme docela dlouho.

Doufám, že si to nějak sestříháš!

Jo, nějak to sestříhám. Hodně lidí říká, že dříve to bylo lepší a za komunistů to bylo lépe… taková ta klasická věta. Co ty na to?

Byli mladý! Jak říkám, v těch 25 jsme neměli starosti. Neuvědomovali jsme si něco. No, a… ty lidi zapomínají, že když chtěli pomeranč, tak si na něj museli vystát frontu. A ty pomeranče se daly koupit jenom před Vánocema. A ještě na Den horníků a na MDŽ.

Dárek lidu!

Třeba na Den horníků… Když se blížil Den horníků, tak v obchodech se najednou objevily kečupy. Kečup nebylo normální zboží. A pomeranče, banány, no, ale… No, a na to lidi, samozřejmě, zapomínaj. Že na to… Museli prostě přijít vystát si frontu, dvacet lidí. A pak ne, že by mohli říct “Já chci dvě kila banánů.” Ne. “Dáváme jenom kilo… prodáváme jenom kilo.” No, takže jako spousta lidí: “Fronta! Co tam maj?” Protože ty lidi už stáli venku před obchodem. Tak: “Co mají, co přivezli?”

“Něco zajímavého, jdeme tam!”

“Já nevím, taky stojím frontu!” Maso,… já jsem,… když si maminka zlomila nohu, tehdy,… tak já jsem,… bylo mi asi 12 a chodila jsem do řeznictví pro maso. A: “To je jedno, co přineseš, já z toho něco udělám,” vždycky říkala maminka. No, tak já jsem stála,… teď byla zima, takže nabalená*, vevnitř v tom řeznictví – smrdělo to tam, hnusně tam bylo, teď… jak tam ty lidi stojej v tý frontě. To je to řeznictví tady na náměstí, a to je malinkatý. A teď tam je 20 lidí, si to představ. Jo, fronta. A teď něco si,… “Aha, todle vypadá docela dobře. Je tam malej kus kosti a malej kus tlustýho, a kousek masa…” No, to vzala ta paní přede mnou. “No, tak dejte mi kus masa!”

Něco! Prosím…!

Ty lidi na to zapomínaj, že dneska můžou jít a vybírat si. A hlavně byli mladý. Život byl jednoduchej, když je člověk mladej, tak to neřeší – nějaký problémy. Tak, jak to přichází, tak to řeším.  A nikdo jim neříkal, že je to špatný. Z televize se dozvěděli, že je to všechno skvělý a výborný. A “Sovětský svaz nás vždycky bude podporovat, soudruzi!”

No, tak ti děkuji za rozhovor, má drahá maminko.

© SlowCZECH, Vaše Eliška

***

*živit se hlavou = nepracovat manuálně

*živel = někdo, kdo je příliš aktivní, nezkrotný / v tomto kontextu někdo, kdo je aktivně proti režimu

*učiliště (= SOU, střední odborné učiliště), vyučit se = střední škola, kdy potom můžu jít rovnou pracovat jako dělník, servírka nebo elektrikář

*být ve straně = být v komunistické (politické) straně, chodit na jejich meetingy a říkat a dělat, co oni říkají

*být nabalená = mít na sobě hodně vrstev oblečení (např. triko, mikinu, zimní bundu,…)

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.